Ostatní

Poslední večeře s učedníky (Mk 14, 12 – 31)

O velikonočních svátcích slavili věřící Židé na památku božího vysvobození hod beránka. Když se přiblížil ten den, poslal Ježíš dva učedníky, aby v jednom domě připravili všechno, co bylo potřebné k slavnostní večeři. Večer tam s ostatními přišel a zasedli ke stolu. Ale sotva začali večeřet, řekl Ježíš: „Jeden z vás mě zradí.“ To je zarazilo a jeden přes druhého začali říkat: „Snad si nemyslíš, že bych já mohl něco takového udělat ?“ Ale on opakoval: „Jeden z vás dvanácti, který se mnou jí z jedné mísy, mě zradí.“ Když došlo ke chvíli, kdy bylo zvykem rozdělovat chléb, Ježíš ho vzal do rukou, poděkoval modlitbou Pánu Bohu, začal chléb dělit a podával ho učedníkům se slovy: „Vezměte, jezte.“ Já za vás položím život a vy budete mít podíl na této mé oběti“. A potom, když pojedli beránka a byl čas připít si vínem, vzal do ruky kalich a podával ho všem učedníkům, aby se napili. Říkal: „To je nová smlouva, kterou potvrdím svou krví, aby vám byly odpuštěny hříchy“. Pak zazpívali žalmy a vyšli ven. Jidáš se ve tmě ztratil, ale Ježíš s ostatními zamířil na Olivovou horu do zahrady Getsemane. Řekl učedníkům: „Této noci mě všichni opustíte.“ Petr však tvrdil: „Kdyby tě všichni opustili, já ne.“ Ale Ježíš mu odvětil: „Než začnou kohouti kokrhat, zapřeš mě třikrát za sebou.“

V Getsemane (Mk 14, 32 – 57)

Když přišli na místo, zvané Getsemane, řekl Ježíš svým učedníkům: „Zůstaňte zde, já se budu modlit.“ Vzal s sebou jen Petra, Jakuba a Jana a odešel s nimi stranou. Padla na něj veliká úzkost a řekl jim: „Je mi těžko až k smrti; zůstaňte vzhůru a modlete se se mnou.“ Odešel od nich jen kousek, klesl na kolena a modlil se: „Otče, prosím, odejmi ode mne tento kalich utrpení, abych ho nemusel pít. Je-li to však Tvá vůle, ať se vyplní“. Pak se otočil ke svým třem učedníkům, ale oni spali. Probudil Petra a řekl mu: „Tys usnul ? Nemůžeš se mnou ani hodinu bdít ?“ Probudil i ostatní, aby se modlili, ale ti po chvíli opět usnuli. Nemohli se tomu ubránit, tak byli slabí. Ježíš viděl, že musí přestát svou těžkou zkoušku docela sám a setrval tak v modlitbě. Když modlitbu dokončil, probudil je a řekl: „ Pojďte, už je všechno rozhodnuto. Přišla hodina, kdy budu vydán do rukou hříšných lidí.“ Vstali a vrátili se k ostatním. Vtom přicházel ve tmě Jidáš a vedl s sebou skupinu velekněží, kteří měli Ježíše zatknout. Aby Ježíše potmě poznali, smluvil s nimi znamení – přistoupil k Ježíši, objal ho a políbil. Na to se jej chopili lidé s meči a holemi a zatkli ho. Petr se jej pokoušel bránit, vytáhl meč a usekl jednomu z veleknězových sluhů ucho. Ale Ježíš mu řekl: „Nech toho. Kdyby můj Otec chtěl, myslíš, že by mně neochránil ?“ Nato všichni učedníci utekli a ozbrojenci odvedli Ježíše k veleknězi.

Ježíš před radou (Mk 14, 55 – 56)

Kněží a celá rada od začátku věděli, jak má soud nad Ježíšem dopadnout. Nedbali na spravedlnost, chtěli na něm najít vinu a odsoudit ho. Přicházeli falešní svědkové, bylo však potřeba, aby alespoň dva z nich vypověděli stejně. To se stále nedařilo, až se nejvyšší kněz obrátil na Ježíše: „Proč mlčíš, neslyšíš, co na tebe žalují ?“ Ježíš ale mlčel dál a znovu se ho tedy velekněz ptal: „ Jak je to tedy s tebou ? Jsi boží Mesiáš ?“ Tehdy mu Ježíš odpověděl: „Přijde čas, že ho spatříte, jak sedí po boží pravici a bude soudit on vás.“ Nejvyšší kněz vykřikl: „Teď se přiznal ! Vydává se za samého Boha ! Rouhá se, slyšeli jste ho ? Už nepotřebujeme žádné svědky, slyšeli jsme to na vlastní uši.“ Zakryli Ježíšovi tvář a strážci ho popadli, začali ho bít a posmívat se mu: „Když jsi prorok, uhodni, kdo z nás tě udeřil.“

Ježíš před Pilátem (Mk 15, 1 – 15)

Vysoká rada tedy odsoudila Ježíše k smrti. Odsudky smrti musely být tehdy řádně projednány a soud se měl ještě opakovat. Místo toho však rada odevzdala Ježíše římskému správci své země, Pilátovi, který měl rozsudek zrušit anebo potvrdit. Ani před Pilátem se Ježíš nehájil a na všechna obvinění mlčel. Pilát vycítil, že kněží a představitelé rady Ježíše nenávidí a jejich obžaloby jsou nespravedlivé. Skýtala se možnost, jak Ježíše propustit – bylo totiž zvykem, že Římané o Velikonocích propouštěli vždy jednoho vězně. A tak, jakmile si zástupy lidí přišly podle zvyku k vládnímu paláci vyžádat propuštěného, Pilát vstal, vyšel a nabídl lidu: „Koho chcete, abych vám propustil ? Propustím vám Ježíše, vašeho krále !“ Ale lid už byl ovlivněný a odpověděl: „Toho nechceme, my chceme Barabáše !“ A místo propuštění navrhovali pro Ježíše ukřižování. Tak Pilátovi nezbylo nic jiného, než rozsudek potvrdit.

Ukřižování (L 23, 32 – 56)

Když Pilát vynesl rozsudek, chopili se Ježíše vojáci a vedli ho ven spolu se dvěma zločinci, kteří měli být také popraveni. Vedli ho ulicemi Jeruzaléma až za město, na kopec zvaný Golgota. Odsouzenci si museli sami nést každý svůj kříž. Kříž byl těžký, z hrubých trámů, a Ježíš ho nemohl unést, padal s ním a zdržoval průvod. Vojáci chytli nějakého člověka, který šel kolem z pole, a poručili mu, aby nesl Ježíšův kříž. Přišli na Golgotu, byl to holý kopec za městem, kde bylo popraviště. Vojáci přibili odsouzené na kříže a kříže postavili, Ježíšův uprostřed. Na nápis, který oznamoval vinu odsouzeného, napsali: „Ježíš nazaretský, král židovský.“ Bylo 9 hodin dopoledne. Sešlo se plno lidí, kteří stáli kolem a dívali se na umírající. Ježíšovi nepřátelé se mu posmívali: „Jiným pomáhal, sám sobě nepomůže !“ Sestup z kříže, když jsi boží Syn, a my ti uvěříme !“ Ale Pán Ježíš se tiše modlil: „Otče, odpusť jim, oni nevědí, co dělají.“ Potom ho začal urážet i jeden ze zločinců, kteří viseli na kříži jako on: „Jsi – li Mesiáš, zachraň sebe i nás !“ Ale druhý ho okřikl: „Ani teď se ještě nebojíš Boha ? My si zasloužíme tenhle konec, ale on se ničím neprovinil !“. Potom obrátil hlavu k Ježíšovi a řekl: „Rozpomeň se na mne, až budeš ve svém království !“ A Ježíš odpověděl: „Ještě dnes budeš se mnou v nebeském království.“ Bylo poledne, ale slunce potemnělo. Když bylo ke 3. hodině odpoledne, Ježíš volal hebrejsky: „Bože můj, proč jsi mne opustil ?“ Ale i tehdy se mu kolemstojící posmívali. Ježíš však ještě jednou vykřikl a skonal. Lidé se rozcházeli domů a mnozí se cítili znepokojeni ve svědomí.

Ježíš pohřben (Mk 15, 42 – 46)

Blížil se večer. Když se na nebi objevila první hvězda, začínaly velikonoční svátky, největší svátky v Jeruzalémě a celé judské zemi. Předtím však navštívil Piláta jeden vážený muž, člen vysoké rady, který se jmenoval Josef z Arimatie Když ho Pilát přijal, požádal tento muž, aby mu dovolil Ježíše pohřbít. Pilát se podivil. Nečekal, že člen rady, která Ježíše odsoudila, bude žádat o něco takového. Ale zavolal si jednoho z vojáků, a když dostal hlášení, že Ježíš je mrtev, dovolil mu jeho tělo odnést. Muž a jeho lidé přinesli ke kříži jemné plátno, sňali mrtvého Ježíše a s úctou omotali jeho tělo pruhy plátna, jak bylo zvykem při pohřbu zámožných lidí. Pak ho odnesli do mužovy zahrady. Muž tam měl ve skále vytesaný hrob jako umělou jeskyni a měl jej původně připravený pro sebe. Uložili tam Ježíše a k vchodu do hrobu přivalili veliký kámen. Právě než bylo vidět první hvězdu na obloze, byli s pohřbem hotovi. Nikdo u toho nebyl, všechno pozorovalo zpovzdálí jen několik žen, které Ježíše milovaly a přišly s ním z Galileje do Jeruzaléma.

Prázdný hrob (MK 16, 1 – 8; L 24, 1 – 11; J 20, 1 – 9)

Ženy byly rozhodnuty, že jakmile skončí svátek, přijdou ke hrobu s vonnými mastmi a pomažou Ježíšovo tělo. To se slušelo, aby pohřeb byl řádně dokončen. Když se začalo rozednívat první den po sobotě, vzaly masti a šly k Ježíšovu hrobu. Jen si po cestě říkaly: „Kdo nám odvalí ten těžký kámen od vchodu, abychom se dostaly dovnitř ?“ Když tam ale přišly, uviděly, že kámen je odvalen a uvnitř sedí postava zalitá světlem. Velice se lekly. Ale neznámý k nim promluvil: „Nebojte se, hledáte ukřižovaného Ježíše ?“ Není tu, byl vzkříšen, jak předpověděl. Podívejte se, místo, kde ležel, je prázdné. Rychle jděte k jeho učedníkům a řekněte jim, co se stalo.“ Když se pak Petr ještě s jedním učedníkem přišli ke hrobu podívat, našli ho skutečně otevřený, uvnitř ležela plátna, jimiž byl mrtvý ovinut. Byli z toho zmateni, ale dosud nic nepochopili. Nevěděli, co si o tom mají myslet.

Zjevení učedníkům, kteří šli do Emauz (L 24, 13 – 35)

Když se nic nedálo, rozhodli se dva z učedníků, že už čekat nebudou a vydali se do Emauz asi dvě hodiny cesty od Jeruzaléma. Po cestě znovu mluvili o všem, co prožili, ale k žádnému vysvětlení nedošli. Ani si nevšimli, že se k nim přidal pocestný a všemu naslouchal, až se jich zeptal: „O čem to spolu pořád mluvíte a podivujete se ?“ Jeden z nich se k němu obrátil a řekl: „Jak je možné, že jdeš také z Jeruzaléma a neslyšel jsi, co se tam v těchto dnech stalo ?“ A začal mu vyprávět o Ježíši z Nazaretu, jak to byl člověk mocných slov i činů, jak byl spravedlivý a všechen lid si ho vážil, ale přední kněží ho obžalovali, vydali Římanům a ti ho ukřižovali. Smutně k tomu dodal: „A my jsme doufali, že on je snad Spasitel, kterého Bůh poslal ! Ale je tomu už tři dny a nic se nestalo. Ženy sice nalezly jeho hrob prázdný, ale nikoho neviděly.“ Tehdy řekl pocestný: „Jak jste nechápaví, že nemůžete uvěřit tomu, co ohlašovali proroci !“ a začal jim připomínat, co se říká o božím Spasiteli ve Starém zákoně. Zatím přišli až do vesnice a učedníci pozvali pocestného na noc do domu – on přijal. Při večeři vzal do rukou chléb, poděkoval Pánu Bohu, rozlamoval jej a podával učedníkům. Vtom se jim otevřely oči a poznali v něm Ježíše. Než se však vzpamatovali, Ježíš mezi nimi nebyl. Hned se sebrali a utíkali zpět do Jeruzaléma, aby řekli ostatním, že Ježíš je opravdu živ a že s ním mluvili.

Ježíš se zjevuje všem učedníkům (J 20, 19 – 29)

Navečer prvního dne po sobotě byli všichni učedníci pohromadě. Protože měli strach před vojáky, zamkli se. Ale najednou stál Ježíš mezi nimi a pozdravil je: „Pokoj vám.“ Ulekli se, protože si mysleli, že je klamou smysly. Ale Ježíš řekl: „Proč se děsíte a jaké myšlenky vás napadají ?“ Jsem to opravdu já. Podívejte se na mé ruce a nohy, mám na nich rány od hřebů, kterými mě přibili na kříž. Chcete si na mně sáhnout, že nejsem přelud ?“ Tehdy učedníci uvěřili, že opravdu vidí Ježíše, který vstal z mrtvých. Zaradovali se a jejich srdce se upokojilo. Ježíš pak pravil: „Tak jako mě poslal můj Otec na svět, tak zase já posílám vás. Dostanete Ducha svatého a budete mým jménem odpouštět hříchy všem, kdo vám uvěří, že přicházíte ode mne.“

Nanebevstoupení Páně (Sk 1, 3 – 14)

Po čtyřicet dní se vzkříšený Pán setkával na různých místech se svými učedníky, až uvěřili, že skutečně vstal z mrtvých. Potom je vyvedl na Olivovou horu nad Jeruzalémem a řekl jim: „Zůstaňte ve městě pohromadě, dokud na vás nesestoupí Duch svatý.“ Oni se netrpělivě ptali, zda už to bude brzy, ale Ježíš jim řekl: „To není vaše věc, abyste znali boží čas. Bůh sám rozhodne, kdy splní všechno, co slíbil. Ale nejprve na vás sestoupí Duch svatý a dá vám sílu, abyste se stali mými svědky. Budete o mě kázat v Jeruzalémě a celém Judsku, potom v Samařsku a dalších zemích až do posledních krajů světa.“ Když to dořekl, zahlédli učedníci, jak se pohnul vzhůru, až jim ho zakryl oblak boží přítomnosti. Dva muži ve světelné záři jim pravili: „Muži z Galileje, proč tu stojíte a hledíte k nebi ? Jděte do Jeruzaléma a čekejte na to, co vám zaslíbil.“ A tak se učedníci vrátili do Jeruzaléma. Bylo jich všech jedenáct kromě Jidáše. Shromažďovali se v horní místnosti jednoho domu, kde s nimi pobývala i Marie, Ježíšova matka, a jeho bratři. Modlili se a čekali, až se splní, co jim Pán zaslíbil…

Vybráno a upraveno za použití Biblické dějepravy (Hájek, V. – Hájek, M. 1988, Praha: Kalich)