Liboslav Kučera: Vánoční elegie…

Vánoční elegie…

Liboslav Kučera

Ale pane redaktore, ten příběh by si nutně zasloužil být uveřejněn o Vánocích.“ Tak tohle jsem se přímo bál svému informátorovi slíbit. Pán přišel na výzvu naší redakce, kdy jsme se snažili získat nějaké náměty do kulturní okresní rubriky. Přeci jenom redakční termíny uzávěrek jsou někdy nevyzpytatelné. A tak pán trochu slevil:„ Nebo dobře, otiskněte si jej kdy chcete, ale čtenář, laskavý čtenář, nechť jej konzumuje v období vánočním. Jenom tehdy lze vlastně porozumět konání osob, o kterých vám budu vyprávět. Protože číst v parném létě o rozsvěcení kouzelných barevných světélek za okny zasněžených chaloupek v Polabí, no to uznejte, pane redaktore, to není to pravé ořechové.“ Ani toto jsem mu nemohl slíbit. Noviny sice mají jepičí život, ale kde máte zaručeno, že nějaký zapomenutý výtisk se neobjeví na dně prázdninového kufru jako obal vycházkových sandálů. Takový dovolenkář v zahraničí je potom po českém tištěném slově hladový a je schopen si na rozpálené pláži přečíst i starý výtisk. Ale to již opravdu nemohu ovlivnit. Takže, vážený čtenáři. Číst následující řádky jindy, než v čase vánočním je pouze na vašem osobním riziku.

„Bylo nebylo, stalo se to v dobách, kdy ještě okolo tratí bylo tolik zimy, že traťmistr musel nechat stavět zásněžky. To bylo dokonce tak dávno, že na kolejích se pohybovaly vlaky pouze jednoho dopravce a kdy ještě motorové vozy přivěšovali vlakvedoucí a průvodčí.“ Tehdy se můj informátor na chvilku zarazil a potom zdůraznil, že v psaném textu musí být ve slovese „přivěšovat“ napsáno tvrdé „y“ protože tuto funkci vykonávaly převážně ženy. A v našem vánočním příběhu to má svoji důležitost.

„Na Štědrý den odpoledne vyjel z Neratovic do Prahy samotný, železničáři říkají sólo, motorový vůz „dvěstědevadesátšestka“ vedený mladým strojvedoucím. Věděl, jak bude služba probíhat… V ten den se totiž všichni na trase k sobě chovají tak nějak jinak. Lépe a slušněji. Ve stanicích, kde svítí na peronech ozdobené smrčky přicházejí výpravčí až pod okna strojvůdcovského stanoviště a rukou podáním si popřávají pěkných svátků. Z dopravních kanceláří mávají operátorky. U závorářských stanovišť vesele salutuje zachumlaná obsluha od svých klik. Znají se všichni, za ta léta strávená na železnici, ale ten den je prostě jiný. Slavnostní sváteční nálada ale neprostupuje jenom mezi železničáře. I cestující veřejnost je tím datem v kalendáři zasažena. Dnes kdo nemusí, nikam se, hlavně vlakem, netrmácí. Protože ale v těch časech ještě nebyl počet automobilů tak tristní, jako nyní, používaly se hromadné dopravní prostředky. Sváteční dopravní redukce také nebyly v takovém rozsahu uplatňovány a tak vlastně byly vlaky obsazeny docela nevánočně. Kam tak všichni jedou? Několik prodavaček spěchá ze svých svátečních směn domů. Prarodiče s dárečky jedou strávit Štědrý večer ke svým dětem a vnoučkům. Tamta stará žena se vrací ze hřbitova, kde byla rozsvítit a nyní spěchá domů ke svému pejskovi, protože už jinou živou bytost na tomto světě nemá…. A samozřejmě pár železničářů se rozváží po stanicích na trati, aby vyměnili své kolegy. Ti první mají již po večeři, ke které doma usedli odpoledne a ti vystřídaní usednou k večeři zase poněkud déle, ale u svých rodin.

A potom tady byla Andělka.“ „ A proč zrovna Andělka? Proč ne třeba Blanka nebo Radka?” nesměle jsem špitnul. Pán se zakřenil: „No protože je Štědrý den a proto prostě Andělka. Je to vlakvedoucí, která jako mladá a svobodná dostala tuto sváteční odpolední směnu proto, protože to tak na železnici odjakživa bylo. V době, o které se v příběhu jedná, si několikrát Vánoce odslouží a později, až bude vdaná a mít děti, tak bude mít volno a sváteční služby převezmou mladší.

Tak už máme v našem příběhu, pane redaktore, mladého mašinfíru, vlakvedoucí Andělku a motorový vůz dvěstědevadesátšestku. Ten se vyznačoval jednou zvláštností. Na stanovišti strojvedoucího nebyla za řídícím pultem sedačka, ale lavice pro dvě osoby. A i ta lavice má v našem příběhu svoji roli.“ Pán se zasnil a já jsem si v té chvíli nedovolil přerušit mu jeho vzpomínkovou nit. Šel jsem nám uvařit redakční kávu. Když jsem se vrátil z kuchyňky s kouřícími hrnky, stále ještě seděl a koukal vnitřním zrakem někam nad zarámovaný prezidentský portrét visící na zdi nad psacím stolem. Copak tam asi viděl. Že by tu dívku v uniformě? A tak jsem mu zcela nepoeticky vstoupil do myšlenek. „Tak jak to s nimi dopadlo, s Andělkou a s tím mladým strojvedoucím, pane?“ „Nu, jak by to dopadlo, když je venku taková atmosféra a dva mladí lidé jsou spolu na jednom stanovišti. A ne jenom díky té lavici mají k sobě tak nějak blíž, víte? Jak se venku začalo smrákat, tak tam za okny domků vedle zasněžené trati se rozsvěcí a lidé usedají ke štědrovečerní večeři. Možná zpívají koledy, sledují pohádky v tehdy ještě černobílých televizích a zvenčí, z tratě za humny, slyší hučení hydraulické převodovky motorového vozu. A někteří myšlenkou zalétnou k posádce toho vlaku a litují jejich rodiny, které se musí tento večer obejít bez nich. A v tom je pane redaktore ta pointa. Andělku nikdo nečeká, ta je svobodná. Ale ten strojvedoucí je dva měsíce po rozvodu a vynuceném odchodu od dvou malých kluků. Tomu je ouvej. Myšlenkou je s nimi a jen díky služebním povinnostem se statečně drží.

Ale nyní se drží madla u řídícího pultu a galantně udělá Andělce místo na své lavici. Ta není zase tak veliká pro dva, ale pro dva štíhlé jedince je zde místa dost. Když se přitisknou. A blízkost mladého a voňavého těla dělá divy. Sváteční atmosféra opájí oba dva přítomné . Na stanovišti je příjemně teplo a venku za okny je již tma. Sníh se třpytivě jiskří mrazem a na tmavé obloze blikají hvězdy a svítí kulatý měsíc. Za okny okolo projížděných domků jsou již rozdány dárky. Na stanovišti dvěstědevadesátšestky jsou dárky rozdávány a rozbalovány postupně a vzájemně až do příjezdu na konečnou stanici….“

„A to je všechno? Víte, pane, dnešní čtenář potřebuje nějakou dráždivou koncovku příběhu!“, snažím se povzbudit svoji návštěvu. Pán se usměje: „Myslíte třeba sex na stanovišti? To by tam mělo být, v tom příběhu?“ Potom zvážní: „ Kdyby ten večer nebyl Štědrý, mohla by ta směna a nakonec i ten příběh tak skončit. Jak vy říkáte, akčně. Ale já bych ten závěr nechal otevřený, aby si čtenář utvořil ve své mysli konec příběhu sám. Dle své obrazotvornosti a naturelu.“ Pán pokrčí rameny, dopíjí kávu a zvedá se ze židle. „No počkejte, jak to opravdu dopadlo? Nemůžete mi to naznačit, alespoň tak nějak mezi řádky?”

Pán se ve dveřích otáčí a povídá: „Tak ta dvěstědevadesátšestka jezdí stále, má již jiné označení a také typ motoru, ale stejně dál tu kvílivou hydraulickou převodovku…“ Netrpělivě ho přerušuji: „To mne ani nezajímá, ale co Andělka?“ „Tak paní vlakvedoucí Andělka ještě pracuje u železnice a dokonce slouží na stejných trasách.“ „A co ten mladý strojvedoucí?“ Pán se záhadně usměje, trochu zaváhá a potom odpoví: „Tak ten se již pomalu chystá do důchodu. A Andělku již od té doby nikdy neviděl.“ Pán za sebou zavírá dveře a já mám do kulturní rubriky povídku. Co na tom, že nekončí akčně a třeba svatbou. Život se přece neskládá jenom z uzavřených příběhů, ale je to neustálý sled setkávání a míjení. A o jednom pěkném setkání v určitém čase a místě je i tato povídka.