Milada Vejnárková: Vzpomínky na roky 1960 – 1965

Vzpomínky na roky 1960 – 1965

Milada Vejnárková

Do Neratovic jsme se celá rodina přestěhovali v r. 1960 z nedaleké Libiše. Tam jsem začala chodit do školy. V r. 1960 jsme už bydleli zde.

Nová škola ještě nebyla dokončená, chodili jsme do “čapkárny”. Byl to jednopatrový dům u malého kostelíka sv. Vojtěcha. Před kostelíkem se 2x do roka konaly poutě. Jako děti jsme si to užívali. Do “čapkárny” jsme chodili po mezích, protože tam, kde jsou dnes věžové domy a “teletníky”, bylo pole. Cestou jsem se zastavovala v malém krámku, kde prodával pan Čech. Byl to pravý obchodník. Každý zákazník, i malý, byl pro něho pán. Za 2 Kč jsem si u něho kupovala 2 eskyma (obě za 1 Kč) a za druhou korunu byla 1 žemle (25 haléřů), do které mi vždycky dal velkou lžíci vlašského salátu.

Když byla hotová “nová škola”, přemístili jsme se všichni tam. V Neratovicích byla ještě “stará škola”. Dnes je z ní gymnázium. Nová škola měla okolo sebe pozemek, na kterém se nejen cvičilo, ale i zahradničilo. Výsledek naší snahy se předával do kuchyně a paní kuchařky nám z nich vařily. Ve starších ročnících jsme měli kroužek vaření. Děvčata měla ve vyučování ruční práce, péči o děti. Kluci zase dílny. Na tu dobu jsme měli ve škole vymoženosti. V každém patře byla 2 pitíčka. Každé na jedné straně chodby. Samozřejmě, pro pány kluky to byl velký zdroj zábavy. Učitelé měli co hlídat, aby si někdo neudělal úraz. Rodiče nám mohli přikupovat i svačiny. Mléko bylo ve 250 ml krabičkách, jogurt ve skle, taky 250 ml, pacholíky, možná i housky. Bylo to fajn.

Od školy až k potůčku bylo pole. Okolo klikaté silničky do Kojetic rostla alej plná švestek. Na poli se pěstovala cukrovka. S učiteli jsme chodili na brigády. Bylo u toho plno legrace. Při hodinách kreslení nás paní učitelka vzala k potůčku. Učila nás vnímat krásy přírody. Stromy byly zdravé s mohutnými větvemi, a my se snažili zachytit tu krásu na papír. Při hodinách přírodopisu a zeměpisu jsme byli často venku, abychom si všechno lépe zapamatovali. Každý rok jsme jezdili na výlety a v 7. třídě na hory na lyže. Byl to pro nás zážitek.

Když byla zima a potůček zamrzl, dalo se na bruslích dojet do míst, kde stojí poslední dům ke Kojeticům. Nikde nic, všude klid. Museli jsme to samozřejmě říct rodičům a ti nám to museli dovolit. V sobotu nebo v neděli byl otevřen zimní stadion. Bylo to vlastně polité kluziště bez střechy. Před ním stála dřevěná bouda, ve které brousili brusle. Zde jsme se mohli i ohřát. Ze začátku jsme měli “šlajfky”, na nich jsme se učili bruslit. Až později byly “normální” brusle. Jak jsme byli šťastní, že je máme. Na Labi jsem s tátou bruslila jen jednou.

Zato v létě se dalo v Labi koupat na mlékojedské straně. Dokonce tam byla i sprcha. Někdo se koupal i ve starém Labi.

Všechno se vyvíjelo. Na náměstí stály vilky obklopené stromy. Tam, kde je parkoviště, byla váha. Většinou se na ní přivážela cukrová řepa, zvážila se, naložila a přepravovala do Kostelce n/L. V Jiřicích se křižovaly vlaky, byl tam krásný nádražní domeček. Při cestě motoráčkem tam posílali obsluze oběd.

Z Jiřic se vracíme zpátky do Neratovic. Jdeme přes skály. Tenkrát se nám zdálo, že jsou od města dost daleko. Kluci tam měli svá rejdiště, kde se učili kouřit a trempovat. Pod skálami se na poli pěstovalo obilí, v pozdějších letech Sempra tulipány. Na skalách jsme trhali šípky, které se sušily a dávaly do školy (nosili jsme i jiné nasušené byliny: květ lípy, kůru z pomerančů, černý bez). Taky zde rostlo hodně mirabelek. Na polích běhali zajíci, bylo vidět bažanty, koroptve. Všude bylo plno ptáků, motýlů, včel. Louky byly plné květů, dalo se v nich lehnout na záda a pozorovat mraky a snít. Jako děti jsme byli pořád venku. Neustále byla v permanenci klepadla, na kterých se báječně dělaly kotrmelce. Taky různá zábradlí sklízela pozornost. Hráli jsme kuličky, byly dost velké “bitvy” o skleněnky. V oblibě byl bedminton, kluci hráli fotbal. Nejrozšířenější zábavou byla jízda na kolech. Vládlo kolo Pionýr a Favorit. Měli jsme možnost hrát tenis. S úsměvem si vzpomínám na naši cvičnou pálku. Byla vyrobená ze dřeva s malou rukojetí. Ale zábava a vybití bylo fajn. Museli jsme se naučit si pomáhat, když spadl míček do vody nebo přes plot na území elektrárny a my ho chtěli zpátky. Na poměry byl míček drahý, tak měl každý 1-2 a ty si hlídal. Jeden by ho těžko vytáhl z vody. Kluci dělali různé “pokusy” a vynálezy. Např. telefon: 2 papírové kelímky propojené nití. Fungovalo to. V 9. třídě zkoušeli sestavit krystalku (což bylo malé rádio). I to myslím, že se jim povedlo. Musím říct, že kluci se chovali k děvčatům slušně nebo si jich nevšímali. V nové škole se hodně cvičilo. Odpoledne se hrál volejbal, byl zde oddíl gymnastiky a atletiky.

Kromě sportu jsme měli i zážitky z kina i divadla. V Neratovicích bylo staré kino (dnes Styl) se sedadly dole a nahoře s balkónem. Pro nás děti byl už jen zážitek tam dojít. Bylo to od sídliště poměrně daleko. Taky se zde pořádaly “výchovné koncerty”, které jsme museli všichni povinně absolvovat. Povinné byly i sovětské filmy. V restauraci “U Šárů” se pořádaly večerní čaje.

Bydleli jsme v cihlovém domě. Dům měl mimo jiné dvě prádelny. První byla na uhlí, topilo se pod kotlem. Druhá byla na plyn. Na druhém konci domu byla sušárna a mandl. V létě se prádlo věšelo ven. U každého domu byly stojany na šňůry. Je zajímavé, že nikdo nic neukradl, prádlo bylo voňavé. Pak se nakropilo a mandlovalo. My děti jsme pomáhaly samozřejmě bez řečí, i když ne moc s nadšením. Když byla vyhlášena brigáda, zapojovali jsme se taky. Chtěli jsme mít hezké okolí. Lavičky byly na sezení, trávník na hraní. Nepamatuji se, že by nás ohrožovala klíšťata.

Pamatuji si na svatbu, při které si svatebčané zpívali:

“Zablejsklo se, zahřmělo,

země se třese –

Karlíček v náruči

Jarmilku nese.

Nese, nese v náručí,

nikomu jí nepůjčí,

ona ho miluje,

srdce jí buší.”

Bylo to veselé, všichni byli šťastni.

Další vzpomínka je na Vánoce. V době, kdy byl všude Děda Mráz, místo koled jsme se učili říkanku: “Děduška maróz, jolku nam priňos, lučše jolka nět, što priňos nam děd”. V té době, kdy se koledy zpívaly jen doma, se našel hrdina. Všichni lidé, kteří bydleli v okolí, měli o půlnoci otevřená okna a v tichém rozjímání čekali, až pan Struska vyjde na balkon a začne překrásně hrát na trubku Tichá noc, svatá noc. Bylo krásné klidné půlnoční ticho a do toho zněly kouzelné koledy. Všichni lidé tleskali, bylo to nezapomenutelné. Nevím, jestli za to měl nějaký postih, doba byla taková jaká byla. Ve škole se na Vánoce dělaly třídní besídky, přinesli jsme z domova napečené cukroví. V každé třídě byl stromeček, všichni jsme se podíleli na výrobě ozdob z papíru. Dávali jsme si mezi sebou i malé dárečky. Písničky byly vždy neutrální – Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme přátelé…, Pásli ovce Valaši… V tomto období se nezkoušelo. My děti jsme byly přesvědčeny, že učitele uprosíme básničkou “Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naši třídu”. Pravda byla, že se i učitelé těšili na volno, tak nezkoušeli. Stejně jsme už byli všichni napnutí a učení nám moc do hlav nelezlo. Samozřejmě věty “jen počkejte, po Vánocích budu zkoušet” se většinou protáhly ještě o týden. Když napadl sníh, jezdilo se všude na sáňkách, všude, kde to šlo. Taky jsem zažila uhelné prázdniny. Byla velká zima a nebylo uhlí. Ve škole jsme seděli v kabátech než se rozhodlo, že se tak učit nemůžeme. Dostali jsme nějaké úkoly a napomenutí, ať všechno nezapomeneme.

Ve městě byly i obchody, staré obchody. Tam byly potraviny, mlékárna, masna, zelenina. Drogerie byla na rohu náměstí, tam, kde je teď večerka Vietnamců. Pak obchod pana Čecha, mlékárna ve Vojtěšské ulici před kolejemi. Lékárna byla u viaduktu, byla stará, krásně to tam vonělo. Na rohu bylo květinářství. V nádražní ulici pak cukrárna. Mezi Lachemou a Spolanou bylo hřiště a koňský parkúr. Po závodech koní jsme chodili do cukrárny na dortík. Určitě těch obchůdků bylo víc, ale jako dítě jsem to tolik nevnímala. Jako dítě jsem nemocná nebyla, už si nepamatuji, kde bylo středisko. Jednu dobu bylo v “čapkárně”, pak se hodně stěhovalo po městě. Zuby nám chodil lékař prohlížet do školy, kdo měl kaz, musel k němu do ordinace. Ta byla v Gottwaldově ulici (nyní Masarykova). V této ulici byly i obchody. Na rohu byly oděvy a nad nimi státní bezpečnost. Postupně se všichni lékaři přestěhovali do střediska u Spolany.

V těchto letech se hodně stavělo, hlavně obytné domy. Spolana měla asi 5 tisíc zaměstnanců, kteří potřebovali někde bydlet. Oslavy 1. máje bývaly velkolepé. Všichni, kteří nosili uniformy, museli se do nich obléknout a vyrazit do průvodu. Také alegorické vozy byly pro nás zážitek. Lampiónové průvody byly večer a působily na nás čarovně, tajemně. Nacvičovali jsme i na Spartakiádu. Okresní se konala na hřišti. Jsou to hezké vzpomínky.